Kdesi v Praze stojí Dům. Vypadá docela obyčejně, oprýskaná omítka, střecha by potřebovala opravit a průčelí vyčistit. Poprvé byl postaven v době vlády Rudolfa II. Za svoji historii byl několikrát přestavěn, dokonce zbořen a postaven znovu od základů, vyhořel, byl dlouho opuštěný, zase ho opravili, zabydleli a tak to šlo znovu a znovu, stále dokola. Vystřídal řadu obyvatel, majitelů a institucí, časy dobré i zlé. Říká se, že v něm straší. Taky se říká, že se v něm děly strašné věci, vraždy a možná i něco horšího. Naposledy v něm nějaký čas fungoval Dům dětí a mládeže, ale teď už je nějaký čas prázdný – tedy alespoň zdánlivě.
      Zvenčí vypadá Dům docela obyčejně. Ostatně ani uvnitř by si průměrný návštěvník nevšiml ničeho zvláštního. Ale přesto je Dům plný Obyvatel. Bytostí různého původu i charakteru, různých povah a vlastností, různého stáří i vzezření. Ale všichni Obyvatelé mají něco společného. Všichni patří k Domu a žádného z nich nedokáže spatřit běžný člověk. A ať už o tom Obyvatelé říkají, co chtějí, vně domu neexistují.
      Žijí tu spolu, mají své půtky a neshody, své radosti i strasti, svou hierarchii. A více či méně je jim tu dobře. Tedy, lépe než kde jinde, zejména pokud vezmeme v potaz, že kdekoli jinde by přestali existovat.
      Ale přicházejí zlé časy.